Antonín Baudyš

Řecko ke koupi. Značka: Levně

27. 8. 2015
Vina Řecka se jeví být nesporná. Řecko se pokusilo fungovat se životní úrovní srovnatelné s Itálií, aniž by na to mělo hospodářské prostředky. Řekům se podařilo stát se navenek stejně kvalitním prostředím, jaké je běžné na Západě. Na rozdíl od sousední Albánie, Bulharska a Makedonie. Vybudovat skvělý dálniční systém a zajistit důstojné stáří pro své seniory.
Řecko ke koupi. Značka: Levně

Patřit k Západu. A dlužit.

Psáno v červenci 2015, během půlročního pobytu v Řecku.

Podstatná část půjčených peněz se tedy k lidem dostala, prostřednictvím tzv. mandatorních výdajů, jako jsou platy státních zaměstnanců, sociální výdaje apod. Část peněz však skončila také u místních elit, které profitovaly na dálnicích, na spekulacích s pozemky a na dodávkách pro naddimenzovanou armádu Ukazuje se, že peníze poskytované Řecku byly mimo jiné prostředkem, ne-li 
úplatkem , jak Řeky, historicky sympatizující se socialismem, ponechat v západní sféře vlivu. Jak dalece za způsobenou situaci mohou běžní Řekové je sporné. Běžní Řekové mají pouze tu zodpovědnost, jakou máme i my, běžní Češi. Ve volbách opakovaně volili představitele, kteří dělali kroky poškozující obyvatelstvo. Modří (strana Nea Demokratia) nebo červení (socialistická strana PASOK), výsledkem bylo stejné zadlužování. Jsem v souladu s tím, že pravice chrání obyvatele před státem a nadbíhá firmám. Jsem v souladu s tím, že levice chrání obyvatele před firmami a nadbíhá státu. Jsem v souladu i s půjčkami, sám jim vděčím za hodně. Tento článek píši z titulu chybějících informací a tendenční interpretace, točící se dokola mainstreamem.

Elita vs. obyvatelstvo

Jsme svědky toho, že elity cosi domlouvají, ale zbytek populace o tom neví. Svým obyvatelům se z toho nezodpovídají. Prohlubující se oddělení obyvatelstva a elit je však procesem, který se týká stále více i nás. Osobně mi velice vadí, že nejsme informováni o tom, proč se náš státní dluh každý rok zvyšuje. Chybí mi diskuse o tom, proč se zadlužujeme a na co se peníze vlastně využívají. Nemluvě o chybějící diskusi o imigraci a   TTIP. Od Lisabonské smlouvy už zjevně nezáleží na názoru obyvatel nebo národních vlád. Měli bychom však vědět, proč si půjčujeme. Jaké trhliny tím zacelujeme, kolik půjčených peněz jde do smysluplných investic. Nemám pocit, že by se náš společný zaměstnanec, ministr financí (a jeho předchůdci) obtěžoval nám - jakožto jeho nadřízeným - něco vysvětlovat. V demokracii by to však mělo být samozřejmostí. Jinými slovy, naše elity se od těch řeckých zase tak moc neliší. A tím pádem se v podobné situaci jako Řekové můžeme ocitnout i my. Nevím jak Vám, ale mně dluh necelých 2 bilionů koruny a zadlužení ve výši 46% HDP nepřipadají být něčím, na co bychom měli být hrdí, třebaže nám Maastrichtské dohody dovolují zadlužení ve výši 60% HDP. Kritická není výše našeho dluhu, ale   rychlost, jakou náš dluh stoupá. Mimochodem Yanis Varoufakis byl prvním ministrem financí v dějinách Řecka a možná i EU, který s obyvateli komunikoval. Vysvětloval jim, byl srozumitelný, poslouchal je.

Ze soukromého dluhu se stal dluh veřejný

Celé mediální divadlo kolem Řecka coby černé ovce, postrádá podstatný moment. Ukazuje se prstem na Řecko, ale velmi cudně se zachází s faktem, že tuto krizi vyvolaly stejnou měrou banky. Půjčovaly peníze zemi, která evidentně neměla ekonomickou kapacitu peníze vracet. To nemohla být dílčí chyba nebo náhoda. Musel to být záměr. Lamentuje se zde, že peníze se musí vrátit Německu anebo Unii, ale peníze nepůjčilo ani Německo, ani Unie, ale soukromé bankovní domy. A to díky ujištění, poskytnuté jejich vládami, totiž že nesplacené úvěry budou bankám   proplaceny   z peněz daňových poplatníků. Podobným způsobem, jakým se nedobytné úvěry zametaly pod koberec naší Konsolidační bankou. Tuším, že se Řecko z tak dramatické lekce poučí. Ocenil bych, pokud by se z této lekce poučila i Evropa. Pochybnost ve mně však vzbuzuje fakt, že selhání bank je úzkostlivě nevyslovováno. Nemluvě o dosud nevysloveném podezření, že banky půjčovaly nehorázné peníze právě proto, aby nastala tato situace. Země   rozprodává   státní majetek, jak se děje po Tsiprasově kapitulaci: vodárny, železnice, pošta, letiště, energetika, telefonní operátor, to vše má jít do privatizace. Ergo do rukou Západu, koupeno za výhodnou cenu. Dámy a pánové, pokud jako Západ používáme tuto strategii na kupování si národních hospodářství důvěřivých států, nemáme být na co hrdi. Je to méně děsivé, než házení bomb na hlavu Libyjců nebo Iráčanů, ale ve finále podobně účinné: převzít kontrolu nad danou zemí.