1. Jak to začalo
Od té doby jsem na tenhle letní nápad zapomněl. Než se zase vynořil, stihl jsem toho hodně odpracovat, vyjet ve své práci a soukromí hodně hluboké koleje rutiny. Život se začal tvářit jako něco neměnného, co se dá v nejbližších desetiletích už jenom dožít. Mezi vousy se mi tu a tam objevovala stříbrná stopa, brzo na nějakých tři a třicet let. Z hloubi podvědomí se chuť přestěhovat se vynořila při nečekané okolnosti.
Změna života během minuty
Vraceli jsme se s Kristinou z víkendového soustředění psychoterapeutů. Z vlaku, projíždějícího severem Slovenska, jsem pozoroval škodovky na zahrádkách a vzpomínal na terapeutický průchod vlastním porodem. Náš kamarád Patrik nás nechal procházet první vteřiny a minuty vlastního života. A ve mně se cosi uvolnilo. Z vlaku jsme vystoupili v Šumperku, abychom vyzvedli našeho šestiletého malého, uplacírovaného na víkend u jeho taty. Pochodujeme si to s batohy na zádech a do toho říkám ženě, co by říkala, odstěhovat se do ciziny. Zareagovala bez váhání: „ A kdy by sis to představoval? Jako už teď někdy nebo za rok? “ Taková přímost mne na pár vteřin odzbrojila. Jak jsme z terapií zvyklí odpovídat první co nahmatáme v podvědomí, říkám ženě: „ Našinci, když chtějí zvednout kotvy, jezdívají do Austrálie. Je tam teplo, spokojení lidé, pořádek, domluvili bychom se tam a je to dost daleko, aby ta změna stála za to." Kristině to pro začátek připadalo, jako že proč ne. Na druhý den, poté co jsem po webu prosmejčil veškeré související informace, mi ale povídá, že ta ozonová díra, žraloci v moři, krokodýli v řekách, pavouci na poušti a podobné faktory se jí nezdají být to pravé na cestu s dětmi. Zase jsem nevěděl jak reagovat, navíc na jejích argumentech něco bylo. Tak se ženy ptám: „ No, a kde myslíš, že by se ti líbilo?" Kristina opáčila nečekaně: „ Víš jak jsme se dívali na film Frída ? Nevím kde to bylo, ale tam se mi líbilo."
Volání Cordiller
Představa cesty do Mexika na mně byla nějakým způsobem příliš, když Latinská Amerika, zdá se mi být schůdnějším Chile. Má rozmanité klimatické oblasti, pěstuje báječné hroznové víno, moře kam se podíváš a do hor jenom kousek. Představa barev a temperamentu byla pro můj sucharský život lepší vyhlídkou na změnu s velkým Z. Pochlubil jsem se s nápadem do telefonu svému tatínkovi. Tatínek mne pochválil, že jsem se prý konečně s něčím pochlapil. A že mi rozumí, ale neví úplně jak v takovém konci světa budu hrát hojné na struny své ctižádosti. Hm, to jsem nezvážil. V zápětí mi manžel kamarádky odvyprávěl, jaké je to v hlavním městě Santiagu se smogem a pitnou vodou. Prý Cordillery nad městem brání větru od Atlantiku, aby město osvěžil a díky tomu prý od 16. hodiny odpoledne mračna žluto šedého kouře halí špičky mrakodrapů do nezáviděníhodné mlhy. Je fakt, že tohle je něco, co Vám google maps neukáže. Tatínek zavolal následně zpátky, že si myslí, že by z jeho pohledu astrologa pro mne byla naprostá trefa do černého Barcelona či Valencie.
Terra incognita
Po několikáté jsem nevěděl jak s takovou informací naložit. Španělsko neznám. Nikdy jsem tam nebyl. Byl jsem sice čtyři roky ve španělském církevním řádu, ale to neznamená, že bych si život v oné zemi dokázal představit. V zásadě ale vůči té zemi nechovám žádné podstatné výhrady a představa, že za námi budou moci příbuzní a přátelé dorazit, aniž by křižovali oceán, má něco do sebe. V mých představách je bariéra Pyrenejí dostatečným psychologickým předělem, abych Iberii mohl vnímat jako dostatečně jinou a mohl se rochnit v pocitu osvobození ze středoevropského marastu. Psalo se léto 2006. V naší zemi dala polovina obyvatel hlas triu Paroubek, Rath, Škromach. V Rakousku nebylo jasné kdo vládne. V Německu vládla koalice, která nemohla nic prosadit. Na Slovensku si voliči vybrali nařvaného Roberta Fica. V Polsku prohrála Občanská platforma Donalda Tuska a do popředí se dostali dva zvláštní bratři. O Itálii nemluvě. Přání dostat se pryč z tohoto čtverce mělo prostě více rovin.
Pokračování najdete zde
Doslov 2015: Tímto textem je začal svoji působnost na blogu Respektu, před osmi lety, 12. listopadu 2007. Napsal jsem na něm 97 článků, které se dlouhodobě těšily vysoké činnosti. Poté, co mi byl tento blog Respektem uzavřen 31. července 2015, začínám přetahovat původní články sem a zároveň začínám psát novou sérii, symbolicky opět malým cestopisem o řeckém ostrovu Paxosu.